V roce 90 jsem se narodila v krásném lázeňském měste na západě Čech, moje útlé dětství probíhalo takřka normálně, až do mých šesti let, kdy od nás odešel můj otec. Nebyl ani u toho, když jsem šla prvně do školy, nebyl ani u toho, když jsem domů přinesla první vysvědčení, nebyl ani u lékaře, když jsem onemocněla nálezem na játrech a rázem jsem zhubla 12 kilo. Několik měsíců na přísné dietě, skoro dvacet kilo dole a lékařům znělo z úst jediné, "pokud nezačne přibírat na váze, zemře, už teď páteř a jiné, vč. orgánů dostávají zabrat" , byla jsem skoro průhledná, změnili mi dietu, já přibrala půl kila a všichni se radovali, pak přišla hnisavá angina, nemohla jsem ani antibiotika, bolelo mě celé tělo... Zhubla jsem... Po několika dalších měsících jsem začala postupně přibírat, vracet se k původnímu stavu svého těla a začala jsem růst. Přes prázdniny patnáct centimetrů !
Když mi bylo jedenáct let, zemřel dědeček na rakovinu, v květnu jsem své narozeniny oslavila s jeho manželkou, mojí babičkou, která v listopadu zemřela doma rakovina prsu s metastázami v celém skeletu a dodnes mě trápí, že dědeček doma zemřít nemohl, že nemohl zemřít "mezi svými", protože měl velké bolesti.
Když mi bylo patnáct let, našla si máma přitele, používal falešné jméno, byl trestaný, mlátil mě. Měla jsem z něho obrovský strach, a když jej máma vyhodila, našla si druhého. Ten měl dceru v péči, já mám dva bratry, staršího a mladšího. V bytě 2+1 nás tedy bylo jako smetí. Já, jeho dcera a mladší bratr jsme byli v jednom pokoji. Moje věci najednou museli ustoupit věcem "nové" dcery, z mojí půlky pokoje se stala pouze noclehárna, zbyla mi jen postel a tři šuplíčky. Doma se ale začali ztrácet věci, discman, stříbro, zlato, peníze... Máma na mě řvala, jako bych to snad kradla já, já, která svůj vysněný discman obrečela, já, která obrečela tříbarevný zlatý řetízek, který mi zesnulý děda koupil v Maďarsku, když jsem byla ještě v kočárku. Byla jsem vyzvána k odchodu z domova, že "čorku" tam nikdo nechce. Našla jsem otce a šla k němu.
U otce jsem se plácala rok, nájem, moje škola (kterou z části dotoval můj kámoš), splácení dluhů, jeho cestovné a tedy nebylo v jeho moci z platu "sekuriťáka" platit. Pak mi kamarád nabídl, že mohu jít bydlet k němu, že mi dá pokoj, peníze, které budu potřebovat na oblečení, hygienu, školu si u něho odpracuji, protože má bar a tam je třeba občas uklidit. Naučila jsem se vařit, uklízela jsem, prala jsem mu, on byl mojí rodinou, mojím vším. Naučila jsem se díky němu spoustu věcí. V osmnácti letech jsem pro něho začala pracovat, měla jsem konečně svůj vlastní příjem, mohla jsem si dovolit pronájem garsonky, koupit si boty, šperky, zajít ke kadeřnici, sednout do vlaku a objet celou ČR, asi mne převládl pocit toho, že jsem něco dokázala. Ale nevděčím za to sobě, ale Dandymu a patří mu za to velký DÍK.
Máma se mi v té době dokázala ozvat pouze když pořebovala půjčit peníze, ale nikdy se mi neomluvila za to, že mě neprávem obvinila z krádeží, nikdy neprojevila ani malinkatý náznak vděku, za to, že jsem si ji krvácející naložila na záda a donesla ji na pohotovost s nějakým gyn. problémem, když sanita by bývala mohla přijet nejdřív za 45 minut, za to, že mi celou cestu krvácela na záda a celou cestu brečela, že se mi lidi budou smát, nebo hloupě koukat.
Nechci lítost, karmu, nebo aby si někdo řekl chudinka.... Chci, aby se k sobě lidé chovali ohleduplně, upřímně, aby si nelhali.
Ale to pořád není všechno ... ... .. .
'Chyby v textu, prosím omluvte, vždyť nikdo není dokonalý ...